Scéna.cz 

Ivana DIXIT

České centrum zahájí novou sezónu výstavou mladé výtvarnice Ivany Štenclové pod názvem IVANA DIXIT. Výstava se koná ve spolupráci s Ostravským muzeem a kurátorem Davidem Majerem. Výstava se koná od 19. srpna do 16. září 2010.

Základními a možná právě proto nevyčerpatelnými disciplínami výtvarného umění jsou portrét a snaha o dokonalé ovládnutí kresebné linie. Obě má ve svém repertoáru od počátku své tvorby také Ivana Štenclová (1980). A co víc – obě v jejím pojetí charakterizuje cílevědomé úsilí o preciznost a neprvoplánovou originalitu.

S linií ovšem Ivana pracuje jinak, než bývá obvyklé. V jejích dílech je kresba maskována, kamufována a úmyslně zastírána několikerým vrstvením, což je v důsledku umocněno ještě skutečností, že vlastní příčinou a konstrukčním principem vedení linie není realita, ale její abstrahování.

Naproti tomu portrét je demonstrován od počátku jako dominantní prvek, jako přízrak, jako sen v calderónovském slova smyslu. Jeho vývoj je cestou průběžného obrušování kontur druhdy všudypřítomného strachu, jenž je ponenáhlu nahrazován méně dramatickou obavou. Také zde nalézáme jeden z mnoha tvůrčích paradoxů díla Ivany Štenclové, a tím je postupné zpevňování kresebných linií jdoucí ruku v ruce s významovým obrušování kontur fobií z neznáma.

Strach z neznáma, strach z obtížně krotitelných prázdných ploch – horror vacui – je jedním ze stěžejních dynamizačních principů středověkého umění. Překvapivě mnoho styčných ploch s tímto světem objevujeme i v díle Ivany Štenclové. Také v jejím případě jde především o defobizaci prázdných ploch a prostoru v obraze. S tímto principem přímo souvisí i úsilí o vedení sugestivní nekonečné linie, jež je střídána monotónním, teplým vzorem válečku či symboly s jednoznačným významem takřka v duchu nového amerického dekorativismu. Takto vzniklé vrstvy jsou – snad tušeným, možná jen podvědomým – výrazem tradice a sounáležitosti s oním sedimentem paměti, na němž je vystavěna naše civilizace.

Tvorba Ivany Štenclové je nejsilnější tam, kde programově nekonstatuje, neusiluje o popis ani symboliku, jednoduše tam, kde nechává krystalizovat svou intuitivní touhu, a umělecké chtění. Na druhou stranu nás zaráží a rozněcuje rafinovanost takto vzniklých poselství, neproniknutelně zašifrovaných právě svou nesdělitelností.