Scéna.cz 

Bušení do železné opony

Vladimír Wimmer, jehož opery byly provedeny na prvním z plánovaných představení současných operních skladatelů Bušení do železné opony ve Státní opeře Praha, je zhruba o generaci starší. Asi proto je v jeho operních jednoaktovkách vědomí operní tradice silnější. Škoda, že ve Státní opeře uvedli pouze dvě z projektu tří oper, o nichž se v programu praví, že je spojuje „hledání smyslu života a touha po spravedlnosti“. Rytíř a smrt z roku 1990 na libreto Alexeje Frieda vychází ze scény Bergmanova filmu Sedmá pečeť, v níž Rytíř hraje se Smrtí šachovou partii, ovšem situaci komentuje dvojicí dnešních mladých lidí – Ben/Jof (Pavel Šimčík) vidí předváděný příběh ve snu, povrchní pragmatická Jane/Mia (Karolína Rottová) mu však nevěří, jak se víra v něco duchovního stále více z životních hodnot současnosti vytrácí. Tuto dvojici umístil režisér Ondřej David mezi diváky do hlediště, což provedení ozvláštnilo, leč smysl poněkud znejasnilo. Tyto postavy také především mluví v kontrastu ke komplikovaným zpěvním partům postav Rytíře (vynikající Lukáš Hynek-Krämer) a Smrti (Andrea Kalivodová). V hudebním jazyku lze zaslechnout názvuky na církevní zpěvy, v drobných figurách velmi traktovaného klavíru zazní i jemná připomínka jazzu, základem skladby je však hudba vycházející z tradičních postupů.

Opera Jelizaweta Bam z roku 1999 zhudebnila kafkovské téma podivného vyšetřování na základě stejnojmenné hry Daniila Charmse z roku 1927, kterou autor použil jako libreto. Vedle zpěvu jsou v opeře opět využity mluvené repliky, příběh se postupně rozrůstá do dadaistického balábile, které režisér podtrhl prudkým pohybem pěvců po takřka prázdné scéně (hraje se na zakrytém orchestřišti před železnou oponou), ale také například černým malým motocyklem. Skladatel se vrátil k jakémusi zvláštnímu neoklasicismu nejen ve zvuku a melodice, ale také v tradiční operní stavbě árií a ansámblů, byť samozřejmě komplikované. Titulní roli dala Sylva Čmugrová hlasovou i hereckou podobu konkrétní ženy, která se všemožně brání před dotírající byrokratickou mocí – pro mě rozhodně nejlepší výkon celého večera spolu s Lukášem Hynkem-Krämerem, tady v roli jednoho z vyšetřovatelů. Malý orchestr spolehlivě řídil Robert Jindra.
Večer ve Státní opeře postrádal razanci také proto, že byl přece jen zřejmě ušit horkou jehlou, například Miroslav Frydlewicz v roli Tatíčka zpíval ještě s partem v ruce. Nicméně oba večery, které se shodou okolností sešly v průběhu deseti dnů (!), rázně přerušily dlouhé čekání na opravdu nové operní dílo. Ostatně právě to se očekávalo od intendantů Dvořáka a Nekvasila ve Státní opeře už dlouho na místo Dorianů Grayů a podobných. Začátek večera ve Státní opeře připomněl bohužel už takřka zapomenutou Operu Furore – tlučení velkým kladivem do železné opony evokovalo někdejší mlácení houslema do železa. Kéž by tahle tradice zase neusnula na tak dlouhou dobu.