Scéna.cz 

Magor se vrátil na Smíchov

Brněnské Divadlo u stolu přivezlo v polovině dubna do pražského Švandova divadla několik svých inscenací. Jedna z nich nese jméno MAGOR, a jejím tématem jsou poslední léta života básníka – bouřliváka Ivana Martina Jirouse. Podoba svérázného bojovníka proti veškerým omezením a konvencím, výrazná tvář českého undergroundu se v ní ukazuje ve své poetičtější, zklidněné podobě.
Symbolika uvedení tohoto dílka v „undergroundu“, tedy v podzemním Studiu Švanďáku je několikanásobná. Jednak tematicky navazuje na zdejší trilogii Nesvatých, svérázných scénických portrétů „prokletých básníků“ 20.století – Karla Kryla, Egona Bondyho a Jana Balabána, a pak – vrací Magora tam, kde prožil posledních osm let svého života, tedy na pražský Smíchov.

Inscenace je svérázným záznamem spolužití otce a dcery, tedy Ivana Martina Jirouse a jeho dcery Františky, které ztvárňují Jan Kolařík a Petra Bučková. Texty, které na základě autentických zápisků Františky a Jirousových básní sestavil režisér Ivo Krobot (některé texty zhudebnil Zdeněk Kluka) tak vytvářejí dokumentárně laděný příběh, se zvláštním poetickým „kořením“. Ano, dojde i na opilecké blouznění, nábožensky laděné pasáže, rozbíjení nábytku, i na závěrečný společný tanec s Magorem svlečeným do půli těla (tak jak si jej mnozí pamatují z různých party). Zároveň však je tu stále přítomna křehká, hravá poetičnost, a zároveň lidská zranitelnost. Pro puritány to ovšem není – neboť k Magorově podstatě přirozeně patřil i dosti drsný výrazový slovník. Všechna ta slova a věty ale v jeho (potažmo Kolaříkově) interpretaci znějí přirozeně, nikoli lascivně či urážlivě. Krobotova koncepce posunula svědectví o Magorovi do obecnější roviny (navzdory tomu, že je zde mnoho odkazů na jména známá z undergroundu i z dnešní politické scény), takže není třeba, aby divák znal konkrétní předobrazy postav. Oba protagonisté jim dodávají vlastní osobitost, onu lidskou křehkost balancující mezi nadějí a zmarem, mezi pokorou a „utržením ze řetězu“, mezi přehnaným sebevědomím a naprostým ne-sebevědomím. Každý z nich má svůj svět, a ty dva světy (oba diametrálně vzdálené od toho, co bychom nazvali realitou) na sebe neustále narážejí v mnohdy ostrých střetech a bezohledných hláškách. Jan Kolařík známou image Magora stylizuje do tvaru, který je divákovi přístupný a pochopitelný, takže na povrch nevyplouvá mnohdy až nechutná opilecká zvířeckost, ale spíše jakási přirozená moudrost lidového filozofa a milovníka života a chlastu, ale kupodivu i jakási pokora vůči životu. Františka Elišky Bučkové dokáže autenticky ukázat ambivalenci vztahu s otcem, v níž se mísí celá škála pocitů, které k otci chová - pochopení, a obdiv, ale také netrpělivost až neurotická, a možná až chvilková nenávist či bezmoc. Oba herci tak vytvářejí zvláštní, intimní svědectví o životech lidí, kteří se uvědoměle, ale možná i neuvědoměle vyčleňují ze společnosti průměrných, což je zároveň trápí a těší.