Scéna.cz 

Jak postavit kostel

Tak to se seženou peníze, patřičné povolení, najde se projektant a stavební firma a může se začít stavět. Je to podobné jako u jakékoliv jiné stavby. Jak se s tím ale vypořádávali dříve, třeba na Velké Moravě nebo v přemyslovských Čechách? První fáze se asi příliš nelišila. Musel tu být zadavatel, který byl schopný obstarat nutné peníze. Na to, aby si mohl dovolit postavit kostel, měl tehdy nejspíše vládce a velmoži, pravděpodobně Mojmírovci, jak dokazují základy staveb, které se datují již do doby před příchodem Cyrila a Metoděje. Nebo snad i nějaká církevní struktura jako bylo pasovské biskupství, kam měla Velká Morava zprvu přináležet. Tento obraz investorů se příliš nemění po celý středověk, jen do něj přibývají kláštery, města a jiní stavebníci.

Ale co architektonická studia, projektanti? To je poněkud záhadnější. Něco může prozradit pátrání v daleké minulosti. Již nejstarší civilizace v Egyptě a Mezopotámii stavěly náročné stavby a musely je umět nějak projektovat. Z Uru se např. dochoval půdorys pevnosti z počátku 3. tisíciletí před Kr., několik nákresů máme z Egypta, z doby římské pocházejí rysy staveb v kameni. Existovaly-ly plány, zní další otázka, jak byly promítány do skutečnosti a jak se stavby vyměřovaly. Podle různých maleb a reliéfů se usuzuje, že Egypťané používali tyč a provazec s 13 uzly, který umožňoval konstruovat pravé úhly podle Pythagorovy věty (trojúhelník s poměrem stran 3 : 4: 5) i kružidlo. Badatelům je z Egypta i v Mezopotámie znám obřad „napínání provazu“ a „zatloukání kůlu“ při zakládání staveb. Egyptští či mezopotámští stavitelé uměli stanovit světové strany a dát stavbám patřičnou orientaci. Znalosti, které nás dodnes udivují, jsou prokázány mnohem dříve už z evropského neolitu, kdy se konstruovaly rozsáhlé kultovní (astronomické, kalendářní) kruhové objekty - rondely- nalézané zvlášť v poslední době.
V Římě a přilehlých oblastech římské říše měli tedy křesťané při zřizování svých svatostánků za sebou dlouhou tradici, potřebné informace, architekty a stavitele po ruce. Nestavěli jen nové kostely, ke křesťanskému účelu sloužily i bývalé pohanské chrámy, hrobky a další objekty, např. římský Pantheon.
S časovou a prostorovou vzdáleností velkolepost antické architektury mírně vybledla a první křesťanské kostely u nás se zdají být poměrně jednoduché – např. kostel Panny Marie na Pražském hradě připisovaný Bořivojovi, rotunda sv. Petra na Budči nebo nejstarší dosud stojící kostel sv. Markéty v Kopčanech (kdysi u nás, dnes u sousedů) z 9. století. Některé velkomoravské svatyně ale mohly být stavebně náročné a bohaté na výzdobu. Kde se vzali na Moravě a posléze v Čechách ti, kteří kostel uměli postavit? Jak svědčí nepříliš hojné písemné prameny, byli to mniši a přišli s prvními misionáři z míst, kde se stavební umění stále pěstovalo.
Těmto specialistům jistě pomáhaly domácí pracovní síly – při získávání a dopravě stavebního kamene a ostatního materiálu, při opracování dřeva a podobně. Na Velké Moravě se využívaly také fragmenty antických staveb – např. střešní krytina i cihly anebo se zde podle antických vzorů vyráběly.
Na počátku tedy byl zbožný úmysl, příslušný obnos v hotovosti doplňovaný průběžně a rozšiřovaný o naturálie, platy a odvody z různých majetků. Pak byl snad vypracován nějaký plán, po stránce stavební i ideologické – architekt musel znát i příslušné teologické teze nebo se radit s teologem. Mnohé z toho bylo dáno liturgickými předpisy. Nevíme, zda a jak se tyto plány v Evropě kreslily, nejstarší „výkresy“ se dochovaly až ze 13. století.
Stavbu bylo nutné umístit, orientovat, vyměřit. Nejasné zůstává určení odpovídajícího místa. Patrně nešlo jen o vhodnou zeměpisnou polohu. Není totiž výjimkou, že byl kostel vystavěn na místě nějaké dřívější pohanské svatyně nebo kultovního místa – u nás se jedná o většinu poutních míst - např. sv. Hostýn, sv. Horu u Příbrami, kdy se lokální posvátnosti dostalo křesťanského posvěcení.
Také s orientací to není jednoznačné. Automaticky se mluví o tom, že chrámy byly orientovány východozápadně. Co to ale znamená? Když si s tím astronomové dali práci, zjistili, že to může mít různé významy. Například Zdeněk Ministr zaměřoval baziliku sv. Jiří a baziliku sv. Víta na Pražském hradě. Zjistil, že osa sv. Jiří je zaměřena k východu slunce na den sv. Jiří (ještě podle juliánského kalendáře) a Spytihněvova bazilika sv. Víta na východ slunce o sv. Vítě (s podobnou odchylkou danou juliánským kalendářem, slunovrat připadl v roce 1060, v době založení, na 15. června, na den sv. Víta). Splývá zde tak tradice křesťanská (Sv. Vít) a pohanská (slunovrat). Osa kostelů byla i v několika dalších případech od východu odchýlena, zatím však bylo takto proměřen jen malý počet na to, aby se daly činit nějaké dalekosáhlé závěry.
Byly stanoveny světové strany, kostel naorientován a vyměřen pomocí měřící tyče a latě, provázků s uzly, v příslušných mírách- snad v římských stopách (přibližně 30 cm). Kosmas uvádí, že baziliku sv. Víta vyměřil sám Spytihněv, a tak se zde možná jedná o odlesk onoho prastarého rituálu "napínání provazu" panovníkem. Při stanovení půdorysu rotund se používaly skutečně složité geometrické výpočty, jak se nejnověji ukazuje.
Již jsou vykopány příkopy pro základy a nyní nastává zásadní okamžik, a sice položení základního kamene. Okamžik tak důležitý, že se jej zúčastnily církevní a společenské špičky v čele s biskupem a panovníkem. Podle záznamů měl král Vratislav odnosit vlastnoručně na zahájení stavby baziliky sv. Petra na Vyšehradě dvanáct košů hlíny, kronika o stavbě katedrály sv. Víta popisuje, jak král Jan Lucemburský, jeho synové Karel a Jan Jindřich a první český arcibiskup Arnošt z Pardubic sestoupili do výkopu, položili základní kámen a přinesli několik košů kamení. Základní kámen by l vysvěcen a označen křížem, symbolizujícím Ježíše Krista, tedy fundament, na němž stojí církev a svět, pak se sloužila mše. Někdy se do základů vkládaly plakety se znaky evangelistů. Podle různých zvyklostí je možné některé kostely i datovat. Pak už bylo možné zahájit vlastní stavbu.
Zůstaneme-li v našem prostředí, nejstarší kostely měly obdélníkový nebo kruhový tvar s polokruhovou apsidou nebo čtvercovým chorem. V počátcích se stavělo především z lomového zdiva drobnějších rozměrů, než se přikročilo k dokonalejšímu opracování opukových kvádříků typických pro románské stavitelství, později v gotickém stavitelství se využívaly převážně pískovcové i vápencové kvádry a také cihly. Zdivo pojila poměrně kvalitní vápenná malta.
Začínalo se od východu, od presbytéria, směrem na západ. V případě, že starý kostel byl nahrazen novým, zpravidla rozsáhlejším, se obestavoval původní chór, tak aby v něm mohly probíhat bohoslužby, než bude zbořen a nová část zprovozněna. Nejznámějším příkladem je budování gotické katedrály sv. Víta na Pražském hradě, která nahradila románskou baziliku.
Zdi se nestavěly najednou po celém půdorysu, ale většinou po částech ve vertikálním i horizontálním směru. Výstavba měla svůj roční rytmus. Stavělo se jen v příznivém období nikoliv v zimě. Když dorostla do určité výše, bylo nutné zkonstruovat lešení, po němž se zachovaly - nikoliv v chrámech ale na mnohých hradech - otvory pro trámy. V pozdějších dobách, ve 14. a 15. století se pro dopravu materiálu do výše používal dřevěný jeřáb – kladkostroj poháněný kolem. Jeden z nich byl zrekonstruován podle vyobrazení ve Václavově bibli a dnes dobře slouží při opravách památek.
Pak byl zbudován dřevěný krov a stavba byla zastřešena. Zpočátku se dělaly ploché dřevěné stropy, tak jak to napodobuje např. novodobý strop ve svatojiřské bazilice. Později se v románském stavitelství klenulo valenou nebo křížová klenbou, v gotice žebrovou. Jak se klenulo, nám dodnes vyprávějí - většinou ve světských románských objektech dochované otisky nebo i části prken z bednění, které se muselo nejdříve sestavit. Na něj se lila malta a do ní se zasazovaly kameny. Když malta ztvrdla, bednění se odstranilo a zůstaly po něm viditelné stopy.
Rozlišující znak románského slohu půlkruhový oblouk byl v gotice nahrazen lomeným obloukem. Pro jeho konstrukci a konstrukci žeber klenby bylo třeba opatřit mnoho kamenických částí. Ty se nakreslily na dřevěnou nebo sádrovou rýsovací podlahu ve skutečné velikosti a podle nich se dělaly dřevěné nebo kovové šablony nebo se kontrolovaly hotové opracované části před jejich sestavením. Stavba chrámu katedrálního typu příznačného pro gotické období ale už dávno nebyla záležitostí jen družiny mnichů, nýbrž rozsáhlým podnikem se složitou organizací, do nějž vedle církevních institucí byly zapojeny stavební hutě o velkém počtu zaměstnanců, jak dokládají dochované týdenní účty ze stavby katedrály sv. Víta.
Ale zůstaňme ještě u jednoduššího obdélníkového kostelíka, k jehož dokončení už mnohé nezbývá. I zde se uplatnili kameníci a sochaři, aby vyzdobili hlavice a paty sloupů, ostění oken a portály vstupu, zvnějšku pak fasádu lizény a obloučkovými vlysy. Pokud byl kostel uvnitř omítnut, přišli na řadu malíři fresek. V konše apsidy se zpravidla objevoval Kristus v majestátu, na stěnách různé florální nebo geometrické motivy.
Také dlažba byla vysoce uměleckou záležitostí. Keramické dlaždice s vyobrazením gryfa, lva, hvězdy, které nahradily lité maltové podlahy, byly vyskládány podle matematických pravidel do hierarchických obrazů, které dávaly jako celek zvláštní smysl. Existují o tom doklady z Vyšehradu a z pozůstatků rotundy sv. Václava v nitru bývalého profesního domu jezuitů na Malostranském náměstí.
Malá půl oblouková okna mohla být zasklena – podle přání cisterciáků jen čirým sklem, u rozmařilejšího stavebníka sklem barevným, nejčastěji ale zastíněna naolejovaným plátnem nebo kůží. Pro osvětlení poměrně temného interiéru kostela sloužily lustry s velkým počtem svící, svícny a louče.
Snad z pocitu nejistoty nebo zcela účelově byl někdy kostel ještě opevněn, v případě soukromých stavitelů vybaven majitelovou tribunou (emporou) spojenou průchodem s jeho palácem.
Konečně byl kostel dostavěn a bylo třeba jej obléci do liturgického hávu - zbudovat oltář a vybavit interiér potřebným náčiním pro bohoslužbu, kalichy, paténami, svícny, mešními rouchy a knihami. Lavice pro laiky zde asi ještě nebyly, ty se objevily až později. Běžní účastníci bohoslužeb stáli a v oněch dobách se v kostele ještě možná hrálo divadlo a tančilo.
Nyní je tedy již vše nachystáno k slavnosti, která předčí kladení základního kamene, k vysvěcení kostela. Byli–li přítomní oni významní hosté při zakládání kostela, jistě se dostavili, pokud mezitím neumřeli, i teď. Přizváni bývali i preláti od sousedů. Při vysvěcení byly do oltáře uloženy ostatky světce, jemuž kostel byl zasvěcen a další vzácné relikvie, na stěny byly domalovány kříže.
Mezitím byl také jistě již ustanoven duchovní správce a pro jeho potřeby a potřeby kostela příslušné příjmy, jak o tom hovoří četné písemnosti.
Stavebník, ať jím byl kdokoliv, tehdy mohl opouštět slavnost vysvěcení s vítězoslavným pocitem, že má nyní zásluhy u církve na zemi, věčné zásluhy v nebi, a protože se předpokládalo, že zde bude pohřben i místo trvalého odpočinku, kde se bude po jeho smrti pečovat o jeho duši a udržovat jeho památka. A jak dokazují osudy těch nejvýznamnějších chrámů a jejich prominentních stavebníků, nemýlil se.
(zdroj - M. Kovář, Stavební dílna a huť)