Scéna.cz 

František Ronovský

V Jízdárně Pražského hradu začíná první retrospektivní výstava malíře Františka Ronovského, jednoho z nejvýznačnějších představitelů nové figurace, který se jak obsahově tak formálně nacházel mimo hlavní proud naší výtvarné tvorby druhé poloviny dvacátého století ve stínu zájmu odborné veřejnosti.

František Ronovský (narozen 1929) studoval na AVU v letech 1948 -1953 u krajináře M. Holého a v letech 1958 – 61 zde působil jako aspirant u svého učitele K. Součka. Přes krátké období abstrakce na počátku 60. let byl důsledným figuralistou a od roku 1961 – 70 společně s V. Kimlem, J. Pešicovou a dalšími zastupoval Etapu, jedno z uměleckých sdružení, která se na přelomu 50. a 60. let formovala, jehož programem byl senzualismus, zobrazování života a cítění dnešního člověka.
Už tehdy proslul rozměrnými figurálními obrazy malovanými starou technikou enkaustiky – tepelně zpracovanou voskovou barvou. Vedle mnoha domácích a zahraničních výstav prezentoval své dílo na Bienále v Benátkách v roce 1968 a na Bienále v Sao Paulu 1969, v poslední době pak v Klatovech, Karlových Varech a Roudnici. V 70. a 80. letech ovlivnil mladé figurální umělce – např., Sozanského, Rittsreina, byl rovněž členem spolku Mánes. Zemřel smrtí, kterou by si přál každý umělec - náhle při práci ve svém ateliéru v březnu roku 2006.

Jediným tématem Františka Ronovského byl člověk v nejrůznějších situacích mezi narozením a smrtí. Přes vlivy kubismu byla jeho hlavním inspiračním zdrojem italská renesance. Monumentální formy Belliniho, Veroneseho, Piera della Francesca a dalších přetvořil k vyjádření obyčejných příběhů lidského života, odehrávajících se na jevišti tohoto světa. Jeho obrazy uchovávají nadčasovou krásu starých mistrů, jsou decentní, citlivé, nahlížejí na lidský život s dojetím, nostalgií a úctou.

Architektonickým mottem výstavy sestavené Jiřím Urbanem z téměř dvoustovky obrazů a kreseb, zapůjčených především z majetku malířova přítele Ondřeje Špačka i od dalších majitelů, je cesta vlastním životem i životem obecně rozčleněná do několika fází malířovy tvorby. Od raného díla zahrnujícího kubisticky laděné menší práce a „rembrandtovské“ perokresby, přes abstraktní epizodu na počátku 60. let, přes pařížské údobí k tvorbě velkých monumentálních triptychů - Kalvárie, Vzpomínky - v druhé polovině šedesátých let, v nichž postavy vnášejí do plochy obrazů různé časové dimenze, každá prochází dějem jinou rychlostí. Kolem roku 1970 dochází k vnitřnímu zlomu a umělec jakoby teprve odhalil svou skutečnou vlastní tvář. Postavy jsou nahlíženy jaksi z nadhledu, z kosmických hlubin, v tématech převažují vzpomínky. V této době vzniká návrh na nástěnnou monumentální malbu pro Kulturní dům v Teplicích – 31 obrazů, každý o rozměrech 3,5 čtverečních metrů, který z ideologických důvodů nebyl realizován. Na počátku osmdesátých let po smrti své matky vytváří nesmírně citlivě pojatý cyklus Maminka, vystavený jaksi symbolicky v kruhové formě už takřka v závěru výstavy. Ať už je tématem jakákoliv událost – výjevy z rodiny, svatby, vesnické hody, kavárenské scény, jsou to svědectví o závažnosti a těžkosti lidského života, zároveň vyjádření naděje v sílu člověka.

Přehled celoživotního díla společně s malířovou monografií vydanou koncem roku 2007, jejímž hlavní autorem je rovněž Jiří Urban, má být jakousi výzvou naší kunsthistorii, aby se o tohoto výjimečného umělce začala hlouběji zajímat.

Výstava v Jízdárně Pražského hradu potrvá od 6. května do 9. srpna tohoto roku.