Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Drobné zobání v hrudi

Užívat pseudonym není v současné době zcela obvyklé. Jak vznikl ten váš? Z jakého důvodu jej používáte?
Pseudonym přišel v době jedné vteřiny, vytanulý, vynořený vyzváním tajemnice Kulturního střediska v Brně… Je na něm dobré jméno vesnice tatínkovy, i jeho jméno, jméno Tonda, to dobré jméno Tonda, křičené z traktoru při žních.

V činohře Národního divadla jste režíroval Bloudění a Maryšu, třetím titulem ve vaší režii je Markéta Lazarová. Lze hledat nějakou vnitřní souvislost v tom, že se zde zaměřujete výhradně na české tituly?
Nu, je v tom alespoň nějaký pořádek, jakýsi nejmenší pořádek, vzešlý z úspornosti a rozjímání. Mně se ty tituly jeví přilehlými k prostoru, kde jsou vytvářeny.

Proč jste se rozhodl věnovat inscenaci režisérce Divadla Husa na provázku Evě Tálské?
Zde je nějaká předem daná láska, protože paní T. znám, a taky proto, že taktéž dělala Markétu Lazarovou, ale více kvůli její bytosti samotné, pro niž tak zticha i vzdorně trochu skrývám úctu i jakési vzdálené milování.

Jste autorem několik divadelních her i próz, nyní jste se však jako autor odmlčel. Budete v budoucnu pokračovat v autorské tvorbě?
Ano, jistě nebo taky vůbec ne. Psaní zabírá vás celého, tlačí se na prsty i na lokty, jste v tom celý, v samotných okrajích dne. Při svém ale tzv. režijním provozu, jak jsem vždy neuměle a těžko psal, vůbec nevím, jakým způsobem se soustředit.

Co vás vábí na práci s herci?
Nu, herci, jistě! Některý jen tak štěbetá, druhý se nakrčuje při ostré replice, tamten má rozmáchlé gesto… Bytostní lháři všichni! Ale který jiný by nám to takto ve vteřině zpřítomnil, kdo jiný by zakmitl jen hlasem, že půjdeme dál? Kde jsou teď dojemnější elfové, kde krásnější víly, čarodějnice a tak dál? Teď, kdy jsem jat mánií stahovat si je z Vltavy ve starých hrách a pořádat si to, kdy jsem archivářem zase, vidím to zcela jasně: sílu těch jeskyň dějinných…, jsou herci v Tarkovského, Bergmannových filmech, jsou herci v Menzelových českých komediích… Geniální!

Bývá vaše první představa o inscenaci spíše vizuální či zvuková?
Ne, napřed je jaksi herecká, zvuková… Pak pohybová, potom pohybová, potom zas zvukově – pohybová, která je najednou vizuální, někdy je obrazem zvuk, někdy gesto, někdy vůbec nic a častý pohyb oka, když se čelo s ramenem tak usmívají, tak dovádějí.

Jaké jsou výhody a naopak úskalí práce s původně nedramatickými texty?
Úskalí je více… Tu dialog nerozvinutě si vynucující pointu, tu tlak předlohy, tu nutnost zkratky atd. Titul nedramatický jist si svou pýchou a jakousi okázalostí, protože většinou se vám ta literatura tolik líbí… Celý rozvrh chce být pečlivý, protože vás jako milujícího čtenáře láká ta genialita i v malých detailech.

V čem je pro vás postava Markéty Lazarové poutavá?
Jak pevně je její duše posazena nahoře i dole! Jak je pozemské nadnášeno božským, jaké je v tom tajemství! „Drobné zobání v hrudi“, jak tam říkáme.

Která dějová pásma Vančurova románu jsou stěžejními pro vaši inscenaci?
„Arménský kupec, jenž vezl smotek nádherné tkaniny z Persie do Nizozemí“
1. „Freiheit, česky zvaný Svoboda“
2. „Podá Mikolášovi nádobu s mlékem“
3. „Podobá se šlechtičnám, jež pobývají při dvorech“
4. „Chci tu, která si právě nasazuje klobouk…“
5. „Vbodla dýku do šestého mezižebří k srdci“
6. „Purpurový plášť podšitý zhrzeným blankytem“
7. „Ústa, jediná pečeť krásy na tomto tygřím obličeji“
8. „Slyšte patero bubnování a patero ran na dveře vězení“

28.3.2002 Kateřina Ondroušková | rubrika - Rozhovory

TIP!