Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Alena Štréblová: Vyklízím pole, nic jiného mi nezbývá…

autor: archiv

V době, kdy chodila na gymnázium, nasávala atmosféru divadla nejen jako divák, ale i jako uklízečka. Tím osudovým divadlem byl studentský DISK, kde svá absolventská představení uváděla generace herců jako Ivana Chýlková, Jitka Asterová, Pavel Vítek, Karel Roden a další… Herečka Alena Štréblová přiznala, že se zúčastnila konkurzu do amatérského A-Studia Rubín natruc svému staršímu bratrovi Jiřímu. Ten odcházel spolu s dalšími na vojnu a tak bylo třeba doplnit soubor o nové mladé členy. „Přišla jsem z legrace pozlobit svého bratra,“ směje se a dodává: „Sice se málem zhroutil, jak mě uviděl, ale ostudu jsem mu neudělala. Doprovázela jsem kamarádku, která to na rozdíl ode mě s divadlem myslela vážně, ale nakonec to dopadlo takto…“ Následovala studia na katedře alternativního loutkového divadla DAMU a po absolutoriu hostování v Divadle Na Zábradlí, ve Studiu Ypsilon, v Národním divadle… Za dosavadní herecký život zažila třikrát ukončení činnosti divadla, resp. nucený odchod uměleckého vedení. Dnes stojí na další herecké křižovatce. O aktuální situaci v Divadle Kladno se jí těžko mluví. Už jen dohrává v nastudovaných inscenacích do konce sezóny. „Vyklízím pole, nic jiného mi nezbývá. Dávám signály, že sháním práci a jsem k dispozici,“ říká. I o těchto palčivých otázkách jsme si povídali. Došlo na konkurzy a seriály, ale také na záskoky, které mohou být pomyslnou bránou k angažmá. Při rozhovoru z ní sálá energie a odhodlání. Opět hraje v A-Studiu Rubín, dokonce s Ondřejem Pavelkou, který byl na začátku jejího hereckého angažmá, tedy Kauza Salome…

Kauza Salomé je na repertoáru od roku 2009 a je stále vyhledávaná. Jak si svou postavu užíváte i po tolika reprízách?
Krásně. Zkoušeli jsme to v podstatě jako takovou legrácku. Časem jsme pochopili, že je to téma, které se zřejmě dotýká dosti lidí. Stále je vyprodáno, což nás překvapuje. Pravda je, že jsme už všichni trochu zestárli. A Pavla Beretová, dnes zkušená herečka Národního divadla, stále hraje šestnáctku. Při dnešní repríze jsme se s Ondrou Pavelkou tak propletli a zaklesli do sebe, že jsem se prostě odbourala. To se mi už dlouho nestalo…

Kolečkova poetika, jeho styl, pro mě neotřelý, má zajímavý drive. Biblické téma je posunuté, ale stále je v tom obsaženo. A také je to hodně drsný obraz dneška.
Podle mého se sešli dva lidi – Petr Kolečko a Daniel Špinar, kteří z pohledu zvenčí k sobě vůbec nepasují. A při tom vzniklo neuvěřitelné spojení. Když jsme text dostali poprvé, tak jsme pochybovali. Říkali jsme si: To zahrajeme jednou a pak už nikdo nepřijde… A postupně se z toho stalo až kultovní představení.

V textu jsou fórky typu - krokodýl, který kaká do záchodu. To vznikalo při zkoušení?
Kdepak. Všechno je ve scénáři. Od textu jsme se vůbec neodchylovali. Dan Špinar je proslulý svou precizní režií. Nebylo tam slovo navíc, dialogy jsou čisté a strohé.

Vaše postava se neustále proměňuje. Pro mě byl silný moment, když vám Ondřej Pavelka pohrozil: budeš zlobit, zablokuji ti kreditku. Zakaboníte se, a vzápětí, když se Vaše dcera stane stejně „zlou“ jako vy, nahodíte potutelně kouzelný úsměv.
Zajímavé je, že se i na tak malé ploše dá uhrát dost věcí. To přičítám hlavně na vrub režii Dana Špinara, který to dovedl hodně povýšit.

A-Studio Rubín je pro Vás do jisté míry osudové. Je to jakýsi symbolický kruh.
Ano, návrat, a to včetně partnerství s Ondřejem Pavelkou. Opravdu jsem tady začínala v amatérském divadle pod jeho vedením. Jako jednu z mála mě vybrali do amatérského studia. Začínala jsem tady s divadlem z legrace a nakonec mě přijali na DAMU.

Váš starší bratr zde také působil?
Byl tady přede mnou. Chodila jsem na gympl a vůbec jsem neměla ponětí o jeho zábavách ani koníčcích, kterým se věnoval. V době, kdy odcházel na vojnu, společně se Zdeňkem Pecháčkem, současným ředitelem Divadla Minor, se v Rubínu rozhodli udělat konkurz na nové mladé členy. Přišla jsem sem z legrace, pozlobit svého bratra, že mu udělám ostudu. Když mě viděl, tak se úplně málem zhroutil. Šla jsem sem s kamarádkou, která to myslela vážně, na rozdíl ode mě, a nakonec to dopadlo takhle…

Podle Vás je tedy divadlo celoživotní legrace?
Ne, už není. Hodně bych si přála, podobně jako všichni herečtí rodiče, aby moje děti tohle povolání nikdy nedělaly. Za ta léta už vím, co je to za dřinu. Dcera Debora se už sice někde objevila, ale zatím to vypadá, že se herectví profesně věnovat nebude. Aspoň v to doufám. Tadeáš, který teď bude maturovat, po dlouhém váhání prohlásil, že snad by mohl studovat psychologii. Ale pak mi řekl, že po těchto studiích bude hercem. Tak snad na to nedojde. Obě děti vyrostly po mém boku v divadelních šatnách, podobně jako ostatní herecké děti. Tak se vypěstuje zdravý odpor k divadlu. Takže pořád doufám, že ty mé děti budou dělat nějaké seriózní povolání. (Smích.)

Vraťme se k vašim divadelním začátkům. Jak to bylo s vašimi studii na DAMU, na katedře alternativního a loutkového divadla?
Na DAMU mě dvakrát nepřijali z důvodů víceméně politicko-sociologických a bůhví jakých. Tehdy tam byl Zdeněk Buchvaldek, a to se ještě hrálo na různé strany a důležitý byl Socialistický svaz mládeže. V té době jsem už začala chodit sem do Rubínu. Měli jsme tu takový výrazný a specifický styl herectví a mluvy, a na to byli na DAMU hodně alergičtí. Pak si mě tam vyhlídl Tomáš Töpfer, a ten mě přesměroval. Zavolal si mě a poradil, abych to zkusila na loutkárně – tam se prý budu hodit spíš. Ale povzbudil mě, že divadlo bych určitě dělat měla, i když na činohru mě pravděpodobně nevezmou. Poslechla jsem ho a strávila na DAMU nakonec krásné čtyři roky, i když jsem se loutkám už nikdy nevěnovala, neměla jsem k tomu žádný vřelejší vztah. Hrála jsem v Rubínu „velké“ divadlo, k němu jsem vždycky inklinovala. Nicméně za tu školní zkušenost jsem ráda, bylo to pro mě zajímavé. Alterna vedla herce k daleko širšímu rejstříku používání svého těla, předmětů… To nikdy není na škodu. A navíc to pro mě bylo příznivější prostředí než na činohře. Od třetího ročníku jsem hostovala v divadle Ypsilon v představení Amerika, protože nás učil Jan Schmid. A pokud jde o školní divadlo DISK, mám jednu kuriózní vzpomínku, když jsem tam ještě na gymnáziu uklízela a ke všem studentům herectví jsem vzhlížela skutečně s obdivem.

Vaše současnost je spojena s Městským divadlem Kladno. Zdejší události teď v divadelním prostředí dost rezonují. Můžete o tom říci více z pohledu člověka, který byl uvnitř té situace? Vaše stávající angažmá, ale také čerstvá záležitost…
Do Kladna jsem nastupovala v květnu 2010, kdy mě oslovil tehdejší umělecký šéf Tomáš Svoboda. Následně byl odejit a přišel Dan Přibyl, který dal divadlu výrazný směr a za tři roky působení udělal malý zázrak. Na konci loňského roku se stal takový skandál.

A to?
Abych to uzavřela, tak k 30. červnu 2016 odcházím jako 90 % kolegů a kolegyň našeho stávajícího souboru. Zůstávají tam dva lidi. Do června všichni dohráváme. Už nic nového nechci. Odmítám tam investovat další svou energii. Odcházím pryč. Na Kladně je to takový zakletý prostor. Navíc paní ředitelka Bendlová. Upřímně se mi o tom špatně mluví. Není to v klidu, protože to mělo velkou potenci. Asi to bylo odsouzené k zániku…

Tedy na volnou nohu?
Přesně tak. Pokud se něco najde, budu ráda, když ne, tak ne. Mám na to půl roku, abych někoho oslovila nebo dala vědět, že jsem volná.

Jak vzpomínáte na období v divadle Komedie?
To byla úžasná doba s Michalem Dočekalem. Vzešli jsme z A-Studia Rubín a bylo to nádherné a silné období. Já už vlastně zažívám třetí konec divadla. Poprvé právě v Komedii s odchodem Michala Dočekala do Národního divadla v Praze, následně konec krátkého období v Rokoku s Tomášem Svobodou a Thomasem Zielinskim, kteří vyhráli konkurz na čtyři roky a po dvou letech museli odejít. Vždycky to byly podivné zásahy ze strany zřizovatelů a pokaždé to bylo hodně vyhrocené. Už jsem v takových věcech tak trošku kovaná. Ale ten poslední konec v Městském divadle Kladno byl nejvíce emocionální v tom, že jsme zkoušeli nádhernou inscenaci Tančírna s Dodem Gombárem, tanečně pohybové herecké divadlo. Mohlo to být opravdu krásné představení. V půlce zkoušení se to všecko zařízlo opravdu brutálním způsobem, jako když vezmete kuře a podříznete mu krk.

Asi nejlogičtější byl konec s Michalem Dočekalem, který na základě jmenování odešel do ND. Nebylo se mu co divit v jeho 35 letech, i když to strhlo soubor…
Tak to vždycky je. Herecký život je v tomhle asi strašně krutý. Začnete žít v nějakém společenství, které se vám v podstatě stane rodinou, a téměř ze dne na den vám to někdo rozmetá, včetně zázemí. Ono to spolu úzce souvisí, protože když se denně stýkáte kvůli práci, tak samozřejmě spolu žijete i mimo divadlo. A pak, když to skončí, každý si začne hledat práci a už se většinou nikdy nevidíte, nebo si jen občas voláte. Je pravda, že nějaká stará přátelství mi sice zůstala, ale už to není ono. Např. s Danou Batulkovou to je tak, že si sem tam zavoláme, a nakonec se vidíme jednou za rok. Jdeme na kafe a jsme šťastné, že jsme urvaly pro sebe dvě hodiny. Takže v tomhle jsou ty konce drsné. Váš život se kompletně změní a pokaždé začínáte od nuly.
Ale osobně považuji za obrovské životní štěstí, že se mi podařilo být v divadlech, kde byla dámská šatna v pořádku, což znamená, že nikdo spolu nesoupeří, holky si normálně přejí. Málokdo věří tomu, že je to možné a že jsou normální ženské, které spolu dokážou kooperovat. To bylo důležité, jinak by asi člověk moc neměl motivaci být v kladenském divadle. Původně jsem tam šla za Tomášem Svobodou, bylo tam hodně kamarádů a vytvořila se tam opravdu dobrá parta. Měla jsem tam už zázemí. Zvykla jsem si i na dojíždění. Ranní rituál, kdy jedeme společně autem, dáme si na pumpě kafe, v autě si všechno řekneme – to mi bude chybět. Cesta autem byla součástí přípravy na představení, a já si kvůli tomu občerstvila řidičák.

Když je klid v dámské šatně, tak je v pořádku divadlo?
Stačí jedna herečka nebo jeden rozkol, aby to nefungovalo. Soubor musí souznít. Pokud to tak není, divák to pozná. Když přijdou do souboru chytří lidé, co si mají co říct, tak je to výborné. Tohle perfektně fungovalo jak v Rokoku, tak i v Komedii i na Kladně. Když jsem později prošla různými spolky, zjistila jsem, že je to opravdu vzácnost, obzvlášť v této branži.

Jak jste angažmá na Kladně zvládala – po provozní stránce?
Ráno zkouška, pak pauza a večer představení. Zůstanete tam. Nezařídíte nic. Žádné pochůzky, doktoři, nákupy, úřady… Když zkoušíte půl roku v kuse, tak máte zanedbaný osobní život. Tak to je.

Jak vidíte budoucnost? Jedna etapa skončila, ale upřímně, zas tolik volných míst není …
To je na celé té situaci to nejtěžší. Není si co zakrývat, jsem realista, tak vím, že můj post je ve všech divadlech obsazený. Moje věková kategorie (dlouhé mlčení)… těžko říct.

Potom je tu zodpovědnost za děti, rodinu…
Musím říct, že se mi od srpna trochu proměnil život. Dcera odjela na rok do Skotska, syn šel ve svých osmnácti letech bydlet se svým tatínkem, já jsem se sestěhovala s partnerem. Odpadá mi tedy větší starost o děti. Těšila jsem se, že konečně budu mít na divadlo sto procent času, a najednou se to stalo. Kauza divadla Kladno – pikantní záležitost. Je mi jasné, že sehnat nějaké místo nebude lehké. Nejsem mediálně profláknutý ksicht. Spousta divadel si najímá herce na tomto principu. Jsou i divadla, kde se pracuje na jiných principech, ale ve většině případů je tento post obsazen. Ve svém věku prožívám takovou věc, kterou jsem nikdy ve svém životě nezažila, musím dávat vědět, že sháním práci. Je to pro mě novinka. Nevnímám to ale až tak negativně. Dříve jsem si říkala, že tohle já nikdy dělat nebudu. Teď vidím, že to lze dělat citlivě a inteligentně, aniž by se člověk nějak ponižoval. Důležité je předat tu informaci, že jste k dispozici. A bude záležet na těch, které oslovuji, jak to vyhodnotí, jestli mi vyhoví...

Co konkurzy a seriály?
Nastoupila jsem nyní do seriálu na Nově, kde mám střední roli. Nejsem tedy úplně „na suchu“, ale zajímá mě moje hlavní linka, chtěla bych být v divadle. Existuje ještě možnost představení, kterými se můžete dobře živit, ale nemusí vám být blízká…

Agenturní představení?
V tomto se upřímně moc neorientuji. Možnosti tu jsou a jistě jimi člověk úplně nepohrdne. Jednu takovou věc jsem na září přijala. Dala jsem vědět, že mám zájem.

A zbývá záskok…
Záskoky žádný herec nemá rád. Je sice dobrý ve chvíli, kdy jste volný. Dokonce jsou herci, kteří to zásadně neberou, a jiní jsou naopak dobří záskokoví herci. Záskok má tu nevýhodu, že když neprožijete proces toho zkoušení, tak už ve vás navždycky zůstane nejistota a nervozita, protože si neprojdete tím procesem hledání. Párkrát jsem to dělala, ale příliš mi to nevyhovuje.

Při hledání angažmá to může být drápek, jak se uchytit.
Nevnímám to úplně tak, ale dobře. Drápky mohou být jakékoli. Nechci být konkrétní, protože u divadla obzvlášť není nikdy nic jistého. Samozřejmě, že mám nějaká zadní vrátka, ale zatím to zas tak neřeším. Ve výsledku se vlastně kupodivu vůbec necítím negativně. Beru to pragmaticky, jedna věc končí a začíná druhá. I když to, co se na Kladně stalo, byl pro mě jeden z největších šoků, hlavně mě zaskočila rychlost, s níž se to událo. Přirovnávám to k situaci, kdy jdete s kamarádkou po ulici, a najednou ji před vašima očima zabije auto, a vy se snažíte měsíc dva pochopit, co se vlastně stalo?! V tomto případě nešlo sice o život, ale z toho, co se nám stalo na Kladně, jsme stále zaskočení. V kontextu mé zkušenosti to bylo nejhorší v emocionálním smyslu, ale na druhou stranu, mám takový zvláštní pocit, že vůbec neskládám zbraně. Mám pocit, že se mohou otevřít další dveře. Tentokrát nemám „obavy“. Je mi to hodně líto, špatně se mi o tom mluví, ale nemám z toho depresi, že je všemu konec. Cítím, že bude dobře a chci pro to něco udělat. Stimuluje mě to, abych znovu začala chodit na zpěv, dala se dohromady. Dříve jsem na sebe neměla čas, a tak se snažím tuto situaci brát jako pozitivum.

Asi nejkrutější v případě Kladna byla doba, kdy se to odehrálo?
Po rozhovoru s panem primátorem jako bych se propadla zpět do hlubokého komunismu. Něco takového jsem na vlastní kůži nikdy nezažila. Člověk to sice zná z televize, z politických debat, ale když to zažijete na vlastní kůži, je to děs. I když nový umělecký šéf, Jaroušek Stránský je hodný, milý a slušný kluk a kamarád, já už s tím divadlem nechci mít nic společného. Za ty dva měsíce se odehrálo tolik věcí, že už bych se tam nemohla postavit, otvírat divadlo a dělat pro pana primátora tajtrlíky. Prostě ne. Vyklízím pole, nic jiného mi nezbývá. Skutečně jsme kašpárci, s námi si může každý dělat, co chce. To je skutečnost, která platí nejen o hercích, ale o celém národu.

Alena Štréblová
Vystudovala DAMU, katedru alternativního divadla - loutkářství, kde absolvovala v roce 1991. Začínala v amatérském divadle A-studio Rubín pod vedením Ondřeje Pavelky (1983). Prošla angažmá v MDP – nejprve divadlo Komedie a poté divadlo Rokoko, a v Městském divadle Kladno. Hostovala v Divadle Na Zábradlí, Studiu Ypsilon, Národním divadle, spolupracovala s divadlem Sklep., Strašnickým divadlem, ad. Má zkušenosti s vedením různých divadelních dílen (spolupráce na Festivalu barokního divadla na Kuksu, vedení dílen zaměřených na arteterapii, toto léto bude vést jeden z workshopů v Sušici, atd.). Objevila se i ve filmu a v televizi, např. Cesta z města, Krvavý román, Draculův švagr, Proces s vrahy Martynové, Ordinace v růžové zahradě.

Zadáno pro A-studio Rubín

14.3.2016 15:03:15 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!