Lucie Rybnikářová: Pokora je v divadle daleko víc potřeba než kde jinde...
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekHerecký soubor Městského divadla Zlín posílila Lucie Rybnikářová v roce 2018. Její první výrazná role na velkém jevišti byla Ofélie v HAMLETOVI. Od té doby zazářila v inscenaci PETR A LUCIE. Na studiové scéně potom v inscenaci MOTÝLI JSOU VOLNÍ. Z posledních titulů uveďme muzikál ŠAKALÍ LÉTA, PÝCHA A PŘEDSUDEK. A poslední novinkou je POHÁDKA O PALEČKOVI a TRNKY A HVĚZDY. Setkali jsme se již podruhé. Naše první setkání přerušil coronavirus. Lucie přiblížila, jak náročné to pro ni bylo období. Stranou nezůstali ani její pěvecké zkušenosti, začátky u divadla a přiblížila nám i některé role. Vezměme to ale od začátku…
Tu jsem určitě ráda neměla, ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem se rozhodla pro divadlo. To byl spíš bonus. Divadlo mě hodně lákalo a přitahovalo, nejvíce proto, že jsem cítila pestrost. Stereotyp by mě zabil.
Do Hluku se ráda vracím za rodinou. Žít bych tam už ale nechtěla. Vracím se tam také kvůli tradicím…
Ano, odmalička jsem chodila do folklorních souborů tančit a zpívat. Pak jsem se začala učit hrát na cimbál a přidala se k tomu ještě cimbálovka.
Dnes se tomu už moc nevěnuji. I když mě cimbál čeká tady v divadle v nové Pohádce o Palečkovi. Hraju tam spíš takovou podkresovou hudbu.
Šla jsem do ZUŠ a přihlásila jsem se na hru na cimbál. Na škole mě učil umělecký šéf CM Harafica Petr Gablas, se kterou zpívám dodnes. Petr je jasným důkazem toho, že na cimbál lze zahrát v podstatě cokoliv, nejen lidovky. Hodně mě to bavilo. I když pochopit zhruba sto třicet dva strun, kde tóny nejdou logicky v řadě jako na klavíru, dalo docela zabrat.
Třeba v Praze také hrají na cimbál, to já nevím, ale u nás je to asi pravděpodobnější. Pravda ale je, že v jednu chvíli jsem se na cimbál v Hluku učila jediná. (Možná je to tím, že Hluk je opravdu poměrně malé město). :)
Lucie s Petrem prožívá lásku v čistější podobě. Nikdo jim do vztahu nezasahuje. Samozřejmě, když pomineme okolnosti dané doby. Postava Ofélie to má všechno úplně jinak. Musí poslouchat svého otce, pak i bratra. Není taková rebelka, nemá nebo nemůže dát najevo svůj vlastní názor podobně jako Lucie. Každopádně je Lucie starší, vydělává peníze, takže není tak závislá na své rodině. Z rodiny jí navíc zbyla jen matka, se kterou nemá nejlepší vztah. Ofélie se pohybuje jen mezi svými, otcem a bratrem, v rámci královského paláce. Lucie si v podstatě dělá co se jí chce.
Ta je určitě ovlivňuje. Strach z toho co bude. Ale snaží se na to moc nemyslet.
Usilují o to, aby to tak bylo. Lucie se snaží žít si svůj život tak jak byla zvyklá po boku Petra. Nenechat se strhnout davovým strachem a spěchem. Žije si svůj svět, svůj sen, který si vysnila. Nechce z něho vystoupit, protože ví, že by se zbláznila a byla by nešťastná, proto s Petrem o válce skoro nemluví.
Bylo to náročné. S Matějem (Matěj Štrunc - pozn. red.) jsme se znali krátce. Trochu jsme se styděli, nejen sami před sebou, ale i před režisérem (Patrik Lančarič - pozn. red.). Naštěstí se z nás s Matějem stali dobří kamarádi a stud se vytratil. Ale ze začátku jsem měla pocit, že musím pořád dokazovat, že tady mám být, že si to zasloužím. Nechtěla jsem nikoho zklamat, ani rodinu, samu sebe ani kolegy na jevišti. Vytvořila jsem si v duši určitý tlak a to nebylo příjemné.
Domnívám se, že to potká každého v prvním angažmá. Každý si musí daný začátek odžít. Bylo to těžké ale krásné období, na které ráda vzpomínám. První angažmá, první role, první premiéra, záskok, derniéra.
Mám to dost podobně, jak říkáte. Většinu věcí, které se mi nepozdávají, tak řeknu na rovinu. I když někdy je lepší mlčet. Na konzervatoři nás vedli k pokoře. Pokora je v divadle daleko víc potřeba než kde jinde.
Ano, to je pravda. Přijali mě hezky. Kolektiv je tady super. Nikdo nepodkopává nohy druhému. Nezávidíme si, nežárlíme na sebe. Snažíme si navzájem pomoct a podržet se. To je podle mě pro herecký soubor velmi důležité. Když tomu tak není, tak se to odráží i na té práci.
Nebyl to snadný úkol. Celkově Ofélie jako moje první role v angažmá byl docela oříšek. Ale jsem za tu příležitost ráda a moc si toho vážím. Scény šílenství byly atmosféricky doladěné takovou zvláštní podkresovou hudbou, ze které už tak člověku trochu běhal mráz po zádech. Takže jsme to pojali docela netradičně. Bylo to něco mezi dost podivným zpěvem a mluvením. Ačkoliv jsem z těchto šílených scén měla zpočátku největší obavy, aby nevyzněly trapně, tak nakonec jsem se na ně nejvíc těšila a během představení si je nejvíc užívala. Ale nějakou dobu mi pak trvalo než jsem se z toho zase v šatně oklepala.
Humor je něco co v našem divadle oceňuji nejvíc. Ať se děje cokoliv, vždycky je tam veselo. Ale musím přiznat, že humorem vyniká především pánská šatna. Ale my zas umíme jiné věci. Třeba perfektně podrbat kolegyně.:)
Před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že si budu tak výborně rozumět se staršími kolegy a kolegyněmi. Cítím se tady dobře. Všichni tady nějak souzní. Všichni jsou fajn, kamarádi, kolegové. Myslím si, že se dokážu bavit s každým. S mladšími si máme víc co říct, máme víc společných témat, ale mám ráda všechny kolem sebe. Moc hezky mě mezi sebe přijali. Za to jsem ráda, že tady jsem a můžu tady hrát.
Ještě musím dodat, jak se bavíme o generacích, že tady v divadle jsou vlastně všichni mladí duchem. Proto tu nevnímáme takové rozdíly. Umět pozdravit a hlavně poděkovat, to je opravdu základ. Profesoři na konzervatoři se snažili nám předat nejen divadelní zkušenosti, ale také nám hodně připomínali věci, jak se máme chovat např. při zkoušce. Pamatuji si, že když jsem poprvé hostovala v Olomouci v muzikálu ŠAKALÍ LÉTA, tak jsem tam přišla s těmi iluzemi. Vytáhnout telefon na zkoušce bylo pro mě naprosto nepředstavitelné nebo se jen napít během zkoušení, nebo na jevišti vytáhnout jídlo, nebo na zkušebně, když ostatní zkouší, naprosto nepředstavitelné. Najednou jsem si všimla, že se hodně nepsaných dohod vytratilo. Překvapilo mě to.
Na každou roli je to jiný recept. Nejčastější rituál je asi klasické rozmluvení se, popřípadě i rozezpívání a modlitba. Někdy krátká meditace nebo jóga. Když jsme mluvili o Ofélii - její šílenství, do toho se musím dostat. V té inscenaci stojím na boku ve stínu, pochoduji tam a zpátky. To jsou ty chvíle, kdy nabírám onu vnitřní energii pro zvládnutí Ofélie. Pomalu si vytvářím dané šílenství. Snažím se dostat do toho běsu a vnitřního neklidu. To šílenství bych pouhým příchodem ze šatny asi nedokázala jen tak na jevišti rozbalit.
Dobrá je sprcha, tou opravdu smývám i to duševno. Nebo dvojka vína.:) Občas musím tak trochu “zmizet”. Najít si místo, kde pro nikoho nejsem a všechno nechat odejít.
Bylo to hodně těžké, zejména na psychiku. Nemůžete dělat nic. Zavřeli nám divadlo. Nemělo smysl se učit další role, protože jsme nevěděli, kdy zase budeme moci hrát před diváky. Proč si opakovat text, když jsme nevěděli, zda to budeme hrát za měsíc nebo za rok. Co má potom herečka dělat? Mám pocit, že jsem ztratila rok života. Nic se neodehrálo. Ve svých nejlepších letech jsem seděla doma a nemohla jsem nic. Psychicky to bylo velmi náročné. Musela jsem hodně věcí řešit uvnitř sebe sama. Bez odborné pomoci se to u mě neobešlo.
Většina lidí, i diváků jsou šťastní, že mohli přijít opět do divadla. Diváků je méně, někteří mají asi strach. Hraje se jinak pro vyprodaný sál, než když je tam sotva čtvrtina diváků. Takový smutný obraz, těžko se na to zvyká, ale nedá se nic dělat.
Za tu dobu už jsme si poměrně zvykli. Ze začátku to bylo opravdu zvláštní. Nevidíte reakce, nevíte, zda se diváci usmívají nebo jsou dojatí… Nebo zda se tváří znuděně. V hledišti sedí takové anonymní masky. Já sama jsem se několikrát na jevišti vyděsila, že ho nemám, až pak jsem si uvědomila, že když hraju tak nemusím.
Opravdu je to o velké nerovnováze. Předtím jsme byli v nečinnosti doma. Nyní jsme zase pořád v divadle. Moc bych si přála, aby opět nastalo rozumné vyvážení.
Takhle vyloženě ne, ale čím častěji tady jste tím, míň si toho pak vážíte a o to víc se těšíte domů. Teď už mám za sebou od začátku září 4. premiéru a kdyby se jedna premiéra neodsunula měla bych jich za sebou už pět. To je myslím dost za dva měsíce. :) A pak se z toho vytrácí ten výjimečný premiérový okamžik, kteří všichni milujeme a nenávidíme zároveň. Ale naprosto chápu, že je potřeba všechno dohnat.
Tam mám miniaturní roli. Ale prý není malých rolí. :) Díky šakalím letům jsem se “naučila” hrát jednu písničku na harmoniku. Kterou ale asi v normálním životě hrát nebudu.
Ano, Samozřejmě, že čím větší role tím více zkoušení, zodpovědnosti, koncentrace a stresu. Ale také více motivace. Všechno má své pro a proti.
Janka sice učila na ostravské konzervatoři, ale náš ročník neměla. Paní režisérka je vynikající lidská bytost, otevřená a upovídaná. Nastolila kamarádskou příjemnou atmosféru při zkoušení. Velmi dobrá a citlivá spolupráce.
To by mělo posoudit mé okolí… Na jevišti se cítím uvolněnější. Stud a obavy, které byly na začátku jsou už pryč. Rychle se tady otrkáte, jiná volba na výběr stejně není. Divadlo mě těší víc a víc. I když mám obavy, co bude dál. Musíte počítat se všemi variantami, aby nás to zase nezaskočilo. Snad nám divadlo zase nezavřou.
Ano, ještě stále občas vystupují. Byl to krásný okamžik. Přišel za mnou pan Nohavica ve svém klubu Heligonka, kde jsme právě měli zvukovou zkoušku na Tři tygry a nabídl mi, abych si tam udělala koncert se šansony od Hany Hegerové. Tak jsme sehnali muzikanty, vybrali písničky, nechali napsat nové aranže a už to bude snad pět let od prvního koncertu.
www.divadlozlin.cz
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Časopis 17 - sekce
HUDBA
HDK uvádí muzikálovou pohádku Zlatovláska
Hudební divadlo Karlín uvádí muzikálovou pohádku Zlatovláska režii v Filipa Renče. Na jevišti Malé scény HDK z celý článek
OPERA/ TANEC
Český hrdina premiéra Farmy v jeskyni
Mezinárodní soubor Farma v jeskyni uvede pohybovou satiru Český hrdina v režii Viliama Dočolomanského. Je o že celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Kino Art: Na Chesilské pláži a Daleko od Reykjavíku
Na Chesilské pláži
Jiná doba, jiná láska. Britská adaptace stejnojmenného románu Iana McEwana, nominovaného celý článek