Scéna.cz 

Saturnin: Hod koblihou ve správný čas

Saturnin už osmdesát let dokazuje, že dobře mířený důvtip dokáže způsobit větší zmatek než rána pěstí. Zdeněk Jirotka stvořil svět, v němž se zdvořilost nevylučuje s drzostí, přísloví mohou být nebezpečnou zbraní a sluha dokáže svému pánovi převrátit život naruby, aniž by přestal být dokonalým gentlemanem. Nyní tento svět vstoupil také do muzikálu. Divadlo Hybernie uvedlo 12. září 2026 v premiéře Saturnina v režii Tomáše Dianišky a s hudbou Romana Říčaře. Na jevišti nechybí živý orchestr, swing, projekce ani automobil, především však známé postavy: důvtipný Saturnin, ostýchavý Jirotka, slečna Barbora, teta Kateřina chrlící jedno přísloví za druhým, nesnesitelný Milouš, dědeček a doktor Vlach. Otázkou tedy není, zda je poznáme. Mnohem zajímavější je, co s nimi udělá muzikál.

Saturnin přitom patří k příběhům, které už dávno nežijí pouze mezi stránkami knihy. Humoristický román Zdeňka Jirotky vyšel poprvé v roce 1942 a jeho hrdinové postupně pronikli do filmu, rozhlasu i na divadelní jeviště. Také zvukové podoby románu mají svou generační paměť – Saturnina načetli Jan Hartl, Oldřich Vízner i Jiří Lábus. Právě Oldřich Vízner je se Saturninem spojen i obrazem – titulní roli ztvárnil ve filmu režiséra Jiřího Věrčáka z roku 1994. Bohatá je rovněž Saturninova inscenační historie: titul uvedlo Slovácké divadlo, Jihočeské divadlo, Městská divadla pražská, Divadlo A. Dvořáka Příbram či Městské divadlo Mladá Boleslav. Každá nová adaptace tak vstupuje do prostoru zaplněného předchozími podobami a diváckou pamětí. Divadlo Hybernia k nim 12. září 2026 přidalo další – první muzikálové uvedení Saturnina.

Režisér Tomáš Dianiška tak vstupuje do dlouhé inscenační tradice s vlastní muzikálovou podobou Saturnina. Jirotkův příběh převádí na jeviště prostřednictvím výrazné stylizace, která propojuje hereckou akci, hudbu, choreografii a proměnlivý scénický prostor. Jednotlivé složky přitom neslouží pouze jako doprovod příběhu, ale společně vytvářejí inscenační klíč, z něhož vyrůstá současná podoba známého Jirotkova světa.
Smysl pro humor je Dianiškovi jako režisérovi i dramatikovi vlastní a v případě Jirotkovy předlohy se evidentně cítil jako ryba ve vodě. Přesně míří tam, kde se humor překlápí do parodie či lehkého sarkasmu, cizí mu není ani černý humor. Důležitý je především jeho cit pro téměř komiksové vedení postav. Máme pocit, jako by se plynoucí děj v jednotlivých narážkách a vtipech na okamžik zastavoval a dialogy vstupovaly do pomyslných komiksových bublin. Dianiška přitom nic netlačí do prvoplánové karikatury, pracuje s náznakem a nechává pointy vyznít. Také proto se hudební čísla od děje neoddělují, ale přirozeně z něj vyrůstají. Písně se stávají součástí dialogu a hudba funguje podobně jako barevné pozadí komiksového obrazu – mění jeho náladu, zvýrazňuje situaci a přitom nechává postavy dál rozehrávat Jirotkův humor.

Scénografie Lenky Hollé ponechává velkou část jeviště volnou a jednotlivá prostředí vytváří především jeho proměnou. Na horizontu je usazen živý orchestr, před ním se pracuje se třemi výsuvnými boxy. Po otevření vytvářejí malé samostatné prostory – pokoj, ložnici či jiné interiéry, v nichž se mohou jednotlivé situace téměř uzavřít do vlastního obrazu. Jindy se hraje přímo na jejich horních plochách a různým vysunutím vznikají schody i několik výškových úrovní. Jeden z boxů navíc skrývá žebřík a poklop, takže se jeho horní plocha může proměnit například v půdu či střechu, na níž se ocitají Saturnin s Jirotkou. Další možnosti pohybu otevírá podlaha tvořená třemi soustřednými kruhovými točnami, které umožňují rozehrávat scénu v několika směrech. Scénografii doplňuje projekce, například při vytvoření lesního prostředí, a výraznou funkci získává také opona s vertikálním řasením po celé své výšce. V kombinaci se zvukem hromu a světelnými záblesky dokáže její struktura vytvořit iluzi prudkého deště. Výprava tak nestaví před diváka hotové realistické dekorace, ale jednotlivá prostředí skládá a zase rozebírá přímo před jeho očima.
Výraznou součástí výpravy Lenky Hollé jsou kostýmy, které jednotlivé postavy charakterizují už na první pohled. Saturnin zůstává po celou dobu ve své pomyslné vínové livreji s výraznou řadou knoflíků a čepicí, která zdůrazňuje jeho služebnickou roli. Mnohem proměnlivější a nápadnější je teta Kateřina – objevuje se například v dlouhých temně červených šatech nebo v zářivě zeleném kalhotovém kostýmu s výraznou růžovou halenkou. Dědeček dostává lehce podivínskou vizáž, kterou podporují výrazné vzory, pokrývky hlavy i nečekané doplňky. Barbora si naopak v různých situacích zachovává eleganci a ženskou přitažlivost – ať už hraje tenis, řídí automobil, nebo rozdělává oheň. Jirotka zůstává v uměřenější eleganci, zatímco Milouš působí mladistvěji a sportovněji. Samostatnou kapitolu představují Swing Girls, které během inscenace střídají několik kostýmů a jejich proměny se stávají součástí jednotlivých hudebních a tanečních čísel.

Saturnin je sice titulní postavou, Zbigniew Kalina jej však nepřetěžuje potřebou být za každou cenu středem pozornosti. Hraje ho s lehkostí, šarmem a patřičnou dávkou kulišáctví. Dianiška se příliš nezabývá motivy jeho jednání, rovnou jej staví do konkrétních situací a nechává diváka postupně rozpoznávat, kam Saturnin směřuje. Odhalujeme tak jeho cestu k dobrému cíli – oženit nesmělého Jirotku, nebo jej alespoň dotlačit k vážnému vztahu. Hlavní kandidátkou se stává slečna Barbora v podání Kateřiny Marie Fialové. Je energická, sportovně založená a emancipovaná; svou přímočarostí může připomenout Ladovu princeznu Máňu z Nezbedné pohádky. Proti ní stojí Jirotka jako přemýšlivý „študióz“, který si s praktickým životem příliš neví rady. Saturnin to velmi dobře vycítí, a proto před něj staví jednu motivační překážku za druhou, aby mu pomohl získat potřebné sebevědomí. Radek Melša vede Jirotku čitelně a bez přehrávání. Výrazný je také v pěveckých partiích, zejména díky širokému rozsahu a barevnosti svého vokálu.
Jiný druh energie přinášejí teta Kateřina (Kateřina Bohatová) a její rozmazlený syn Milouš (William Valerián). Označit je jednoduše za záporné postavy by bylo příliš snadné; spojuje je především výrazné sobectví. Milouš k němu přidává rozmazlenost, zároveň však William Valerián dostává příležitost k pozoruhodnému sólovému výstupu stylizovanému do podoby Freddieho Mercuryho. Kateřina Bohatová vyniká především v závěru inscenace, kdy se její teta Kateřina projeví jako řádná hyena pasoucí po dědečkově majetku.
Jaromír Dulava staví dědečka na nadhledu odpovídajícím jeho věku, ale současně nechává probleskovat jeho šibalství, které se projevuje zejména v zálibě v elektřině. Doktor Vlach v podání Bronislava Kotiše pak funguje do značné míry jako průvodce děním. Ví, jak zacházet s hypochondry, dokáže si zachovat odstup a zároveň nezkazí žádnou legraci.

Muzikálová adaptace Saturnina nejen baví, ale prostřednictvím vtipu a nadsázky připomíná i docela prostá pravidla správné morálky. Nejsilněji to funguje v závěru inscenace při námluvách Jirotky se slečnou Barborou. Právě zde naplno vyniká Dianiškovo přesné časování situací a práce s Jirotkovou odzbrojující nesmělostí. Saturnin se stává skutečným hybatelem dění a svého pána postrkuje k rozhodujícímu kroku. Námluvy však končí nešťastně – Barbora odjíždí a Jirotka by měl zůstat sám. Ale… Saturnin přece ještě neřekl poslední slovo. Ani dědeček nakonec o svůj majetek nepřijde, zatímco teta Kateřina s Miloušem naplní přísloví „kdo chce víc, nemá nic“. A doktor Vlach, dědeček a Saturnin? Ti mohou zůstat trochu stranou všeho dění – u svých debat, s lékařem po ruce a především se svědomitým sluhou, který dobře ví, kdy je třeba do života svého pána zasáhnout. Máte chuť na kyprou koblihu? Nebojte se ji ve správný čas hodit.

★★★★★

🎵 Zdeněk Jirotka: Saturnin
Tvůrčí tým: režie Tomáš Dianiška; hudba Roman Říčař; choreografie Ivana Hannichová; scénografie a kostýmy Lenka Hollá; dramaturgie Anna Smrčková.
Osoby a obsazení: Saturnin (Zbigniew Kalina); Jirotka (Radek Melša); slečna Barbora (Kateřina Marie Fialová); teta Kateřina (Kateřina Bohatová); dědeček (Jaromír Dulava); doktor Vlach (Bronislav Kotiš); Milouš (William Valerián); Swing Girls (Barbora Konopásek Fialová, Petra Kosková, Jitka Jirsová).
Divadlo Hybernie, premiéra 12. září 2026.

📘 www.hybernia.eu